Report z Conference s Atomic Hooligan od Myclicka

Kohopak vlastně na úvod? Poskakující předskakující Pneumatiky!

Když osvěžení z dlouho trvajícího rovného diktátu, tak rozhodně breakbeat. A když osvěžení pořádné, tak breakbeat, kde každý na něco hraje a kdo to zrovna neumí, ten hezky od plic huláká. Vzhledem k tomu, že před rokem a půl jsem z toho sympatického červeného stanu utíkal stále tam a zpět, abych si také odnesl něco ze setu Tonyho Colmana, s nímž se tahle parta křížila, tentokrát jsem si je chtěl užít od začátku do konce! Celé dvě avizované hodinky. Že při tom stihnu už poněkolikáté také koncert kvarteta Le Pneumatiq, mi samozřejmě vůbec nevadilo. :) Vždyť koho jiného u nás pasovat do role předskokana v této stylové škatulce? Stephunk T? Alef_Zero? Možná... Ovšem ani jedno z obou uskupení nelze označit za ryze breakbeatové, navíc Pneumatiky mají fanouškovskou obec už tak početnou, že dokáží naplnit Roxy i v pondělí! Váhali byste tedy? Němé pódium pár minut před devátou hovořilo přesto zcela jasně – vše je připraveno k použití a zvukovka zřejmě proběhla k oboustranné spokojenosti. Zvukaře i vystupujících... V zadní části dlouhý stůl s množstvím technických vymožeností, zcela vpravo bicí souprava, vlevo jen další stůl k dispozici, na něm CD přehrávače, vpředu perkuse a pak už jen nezbytná comba a odposlechová hradba – takto v kostce vypadalo pódium. Ready, Steady, Go!

Le Pneumatiq

"Nový matroš pro vás ještě nemáme, ale klidně se stavte..."

Zda je opravdu vše v naprostém pořádku, to mohla formace Le Pneumatiq vyzkoušet dvacet minut po deváté osobně. V pravém rohu u bicích Army, za mašinkami Howska, zcela vpředu ve svém oblíbeném žlutém tričku s logem belgického supermarketu MC Adrenalin. Kdo jiný, než právě on, mohl přivítat prozatím jen hrstku skalních fandů a zvědavců? Zatím byl hodný, zatím pouze rychle vyprávěl své příběhy, už v druhé skladbě však jako čertík z krabičky skákal do výšky za podpory energického doprovodu, který se tu z místního sound systemu poněkud zastřeně dral ven. Už jsem měl tu čest, abych je slyšel na křišťálovém podnose, tady byl zřejmě aparát nastaven pro plnější sál. :( Publikum se zatím spíše navzájem prohlíželo, než aby okamžitě reagovalo na Adrenalinovy výpady a také tentokrát mu na výpomoc vyrazila Borůvka. Už dopředu mladá pražská formace ohlásila, že nových skladeb se bohužel nedočkáme (také vám to nepřijde jako lákavá nabídka?) a tak si jejich věrní jen zopakovali, jak vlastně skladby jako BJ In Marakesh, Father Russia či Heroes vypadají v tom živém provedení. Už tehdy jsem si povšiml, že světelný park Lucerna Music Baru vůbec není na energická vystoupení stavěn. V tomto případě by koncertu slušel alespoň mlžný opar a dvě vany stroboskopů - rozdíl mezi barem a klubem byl tak jasně zřetelný. I když... Už jste někdy pili drink v typické londýnské mlze? Holt něco za něco! :)

Borůvka

Le Pneumatiq? Tentokrát lehce upuštěná kola...

Na vlastní kůži jsem si zkusil úplně tu samou situaci jako v případě předskakujících MIDI LIDI před vystoupením Digitalism. Jakmile chodíte na někoho až příliš často, i koncert vašich oblíbenců vám může snadno zevšednět, obzvlášť, když je najednou kratší než obvykle a bez přídavku bos... V případě Le Pneumatiq jsme se tentokrát museli obejít bez tajemné postavy Ježíše, který je vždy nebývale vřelý, stejně tak jako bez Adrenalinových převlékacích manévrů. Ochuzeni o tohle zpestření ve stále poloprázdném sále, se pak mohla tato formace snažit sebevíc, ale ta tolik důležitá jiskra mezi nás stále ne a ne přeskočit... Nebylo to ono, v Roxy jim to přeci jen už několikrát sedlo mnohem lépe. Pár minutek po desáté se se spíše přihlížejícím publikem kvartet rozloučil a urychleně vyklidil pódium. Aby vše šlapalo přesně podle jízdního řádu, bylo nutné ho lehce přestavět, respektive Howska si musel sebrat svých pět elektronických švestek a na jeho místě přibyly slivky britské. Jaká to výhoda! Jen takto jsme mohli přesně hodinu po startu Le Pneumatiq pokračovat dále. Pouhá přítomnost šesti dalších postav byla signálem pro veškeré osazenstvo klubu, které se mezitím rozprchlo. Náhle byli všichni zpět a prostor před pódiem se konečně zaplnil tak, abychom snad vzácné hosty neurazili.

Atomic Hooligan

Až příliš hlasití chuligáni!

Armyho za bicími vystřídal Simzy, u dlouhého stolu hned dva pánové dali Howstičkovi najevo, že si sem klidně mohl přibrat pomocníka, zcela vlevo na CDčka přepychově scratchoval Terry Ryan a vpředu si teď místo vokalistů prostor zabrali dva členové Freefall Collective. S basovkou hned se šesti strunami Andy Cardwell, s kytarou James Pinnock. Ten však nebyl jenom milovníkem strun, také perkuse ho velmi přitahovaly! :) Takto v šesti se pustili do práce a takto v šesti si užili první ovace publika, které náhle ožilo. Když na někoho rok a půl čekáte, pak se holt můžete zbláznit radostí. Po tomto instrumentálním intru to ovšem chtělo nějaké přivítání... "The Hoooooooligan!" řval nejčastěji dreadatý Genesis Elijah, když obcházel pódium po jeho obvodu a vítal se s fanoušky, aby si následně střihl svůj první vokální příspěvek. Ani zbývající pánové se nenechali zahanbit a do svých nástrojů se pěkně s vervou opřeli. Terry při hře často pravý přehrávač nakláněl, aby bylo zřetelně vidět, že nejen na gramofonu se dá s kolečkem šmrdlat a svůj hutný zvuk sem tahle parta sunula opravdu pod tlakem. Hlavně basy byly opravdu bezohledné a pokud si nenechají domluvit, zbytek koncertu všichni ti, kteří dorazili, už zřejmě neuslyší. Byl to vážně nápor... :( Poměrně brzy se milý Genesis rozvášnil natolik, že se vydal i s mikrofonem v pravé části pódia přímo mezi stejně rozparáděné publikum.

Miláček večera? Jednoznačně chuligánka Justine!

Tohle však nebyla pouze one man show! Svůj mikrofon předal po chvíli té, která si za celý koncert vydobyla nejvíce sympatií, soudě alespoň podle míry potlesku. Drobounká, blonďatá a rozčepýřená Justine Berry, jinak též členka kapel M.A.S.S. a HEY GRAVITY!, na sebe záhy prozradila, že je pěknou dračicí! Ach, zdání tak neskutečně klame. :) Také ona musela nutně sestoupit mezi lidi, také ona se nechala unášet energií prýštící z pódiových monitorů, ale kde vzala ve svém drobném těle tolik oktáv, to vám opravdu nepovím... Že by kouzlo? I přesto, že se valná většina mužských očí upírala právě na ni, pošilhávaly ještě po projekci, kterou snad nemohl mít v ruce nikdo jiný než VJ Quark. Znáte lepšího střihače, lepšího animátora a lepšího režiséra v tomto žánru? Navíc ještě tak neuvěřitelně hbitého? Když Terry na chvilku utekl od svých přehrávačů, aby si na okraji pódia na chvilku zavzpomínal na breakdanceovou sestavu, blik a také na plátně se teď točil na hlavě a na zádech nějaký šikula! Mikrofon s dlouhatánským kabelem změnil ještě jednou svého majitele a tentokrát se ho chopil Elmo Jones. Došlo tak i na singl I Don´t Care z desky, která se už brzy bude po celém světě vyhřívat za vitrínami obchodů s muzikou a přesto, že se poslední z tohoto ansámblu sotva držel na nohou, nijak příspěvky neodflákl a také jeho projev byl plný emocí a své tělo jako zázrakem přinutil, aby se poslušně hýbalo.

Elmo Jones

Prý "téměř dvouhodinové živé vystoupení"... :)

Když se těsně před půl dvanáctou všichni členové seřadili na pódiu a počali si za bujarého veselí se svými fandy podávat ruce, málokdo čekal, co to znamená... Dalších pětadvacet minut jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, jak by to vypadalo v praxi, když by na plakátu bylo napsáno pouze Atomic Hooligan In DJ Set. Teď už bylo vše v režii Terryho, který tu opakovaně míchal dvě skladby dohromady, přičemž mu přes ně skandoval opět Genesis, aby tam alespoň nějaké ty známky života byly... K tomu si připočtěte fakt, že zvukař šavle nebo gainy o něco stáhl, což v kombinaci se středou těsně před půlnocí vytvořilo nebezpečnou chemickou reakci. Publikum se počalo pomalu rozpouštět a k dalšímu vrtění nepomohly ani tak podbízivé bootlegy jako Azzido Da Bass – Dooms Night či We Are Your Friends od Justice. Tu už si mohl Terry opravdu odpustit! :) Zase až takoví kámoši jsme nebyli... Krátce před dvanáctou už mu za krk dýchali The Tchendos DJs a byl to Voita, kdo dostal prostor, aby na polovinu Atomic Hooligan navázal. Být to v pátek nebo v sobotu a se silnějším zvukovým zázemím pod nohama, mohla se na parketu strhnout slušná mela až do ranních hodin, takhle jen Voita ze svého stanoviště smutně pozoroval další a další záda těch, které holt zaměstnavatel ve čtvrtek postrádat nemůže. Škoda, snažil se...

Justine Berry

Vy jste se báli? To nebyli rowdies, jen devět prima chuligánů!

Palec nahoru pro agenturu Barometr, která se tak dlouho a usilovně stará o blaho především breakbeatových fanoušků! Album Sex, Drugs and Blah, Blah, Blah je tak neskutečně svěží a zcela popírá slova o stagnaci tohoto stylu. Užít si partu Atomic Hooligan tváří v tvář byl opravdu zážitek, přičemž někteří šťastlivci si odnesli ještě bonus... Doma se teď (po vyprání samozřejmě) mohou utírat "jejich" ručníky, které Terry tak obratně vhazoval přímo do davu. Do davu menšího, tedy snad do davečku? :) Přiznávám, že jsem čekal větší účast, možná dokonce i přítomnost té každým promotérem tolik oblíbené cedule s nápisem Vyprodáno. Důvodů, proč se tak nestalo, je určitě více a teď už jen pevně doufám, že síla v pořádání podobně zaměřených večírků neochabne. Opravdu už jen málokomu věřím, že tady dělá akce s láskou a proti zaslepení blýskajícími se mincemi, si raději vezme černé brýle. Barometru ano a tak se moc těším na další konferenciéry...        

Genesis Elijah

foto: Vítek Höfer