REPORT
Report z Monolake od Daha
Že máme 21. století? I tady v České republice? Možná kalendář nám to denně připomíná, ovšem realita je ve srovnání s děním za hranicemi naší zemičky docela jiná. Změnil se politický režim, ale čím dál a častěji se zdá, že to nebyla změna až tak komplexní. Některé věci prostě rázem změnit nejdou, protože jsou zakořeněny hluboko v lidech. Například kulturní a hudební vkus. Někdy mi připadá, jakoby se u nás zastavil čas. A proto je pro někoho více než nutné prostě za opravdu kvalitním hudebním a kulturním zážitkem vyrazit za hranice naší zemičky. Já se k podobným nápadům dobrovolně hlásím. Naposledy jsem se minulou sobotu vydal na festival CynetArt do nedalekých Drážďan a věřte, že jsem nelitoval.
Karel Gott, nebo Monolake?
CynetArt, multižánrový festival věnovaný počítačovým technologiím se letos v Drážďanech konal už potřinácté. V našich končinách taková akce nemá obdoby. V sousedním Německu mu přitom věnují celý týden a odehrává se hned na několika zajímavých místech po městě. Já jsem si vybral samozřejmě tu hudební část a tak jsem se vypravil v sobotu navečer do Festspielhaus Hellerau na Scion a Monolake. Zájem nebo snad jen chuť mých přátel vidět a slyšet takhle zajímavé koncerty se rovná nule, a to i když si o jejich vystoupení v České republice jistojistě můžeme nechat jen zdát. Ani vtipná reklama Ondřeje Brzobohatého na pořad Český Slavík Mattoni 2009 mě nepřinutila doma s "napětím" očekávat, jak to letos asi dopadne. Tak jsem se na cestu do 150 km vzdálených Drážďan vydal jenom s přítelkyní Martinou. Už v osm hodin jsme na hlídaném parkovišti před budovou Festspielhaus Hellerau zaparkovali Fusíka a chystali se do jámy lvové. Samotná budova působila velice monumentálně a umocňovala mé nemalé očekávání.
Alenka v říši divů
Ihned po vstupu se nás ujali organizátoři festivalu. Poinformovali o dalších expozicích, domluvilo se fotografování, které ani tak nebylo zakázané. Jediná zakázaná věc byla kouření uvnitř sálu, což mělo pádný důvod, ale nepředbíhejme. V patře jsme navštívili expozici Zen Station, což byla meditativní počítačová hra. Jak přesně fungovala jsem se nedopídil. Sledoval jsem hráče s pusou otevřenou za současného kroucení hlavou a říkal jsme si, že tady jsou sakra napřed.)
Vedle už se návštěvníci potýkali s Mindboxem, což byl hrací automat 22. století. Těžko se takové věci slovy popisují. Při pohledu do hlavního sálu bylo jasné, že dnešní večer bude stát za to. Linul se z něho naprosto čistý a silný zvuk, o kterém si všichni tady můžeme nechat jen zdát. Ve všech rozích obdélníkové místnosti byly zavěšeny výkoné prvky soundsystému a naproti sobě bylo na zemi rozmístěno šest naddimenzovaných subwooferů praseckého výkonu. Po obvodu místnosti se dalo sedět na teréních schodech a stage byla umístěna v samotném středu dění. Pro všechny účinkující dost místa. Žádné přepojování kabelů, balení fidlátek a podobné otravnosti. Celá plocha podlahy, včetně míst na sezení byla potažena měkkou textilií světle šedé barvy, takže jste si připadali jako v největším obýváku na světě. Naprosto útulně. Klíčovou roli v hlavním sále měly dva výkonné projektory zavěšené u stropu, které promítaly na podlahu a vše, co se na ní pohybovalo, ostré statické linie. Ty se spolu s hudbou DJe Staticthomase začaly pomalu měnit a pohybovat. Přiznám se, že po prvních několika minutách v hlavním sále jsem se odebral na bar něčeho se napít.
Pohybovalo se tam naprosto všechno a chtělo to čas, čas potřebný na aklimatizaci. Nebyl jsem ale sám, kdo s tím zpočátku měl problém. Snad všichni, kdo vycházeli do předsálí a k baru vypadali jako když právě slezli z centrifugy.
Rhythm, sound and vibrations
Zhruba v půl desáté se za svými jablíčky objevili Peter Kuschnereit, René Lowe aka Scion a u mikrofonu vokalista Paul St. Hilaire. Se začátkem live setu dlouho neotáleli a ozvaly se první naechované burácející kulisy. Tempo nepřekračovalo 120 bpm a k dubovým rytmům se vlastně ihned přidal svým hlasem Paul St. Hilaire. Perfektně naladěný aparát vykresloval precizně všecha basová pásma a lidičky se začali pomalu vlnit. Muzika pohltila všechny kdo byli v sále. Ten prostor fungoval jako velké sluchátko a vy jste stáli, seděli nebo leželi přímo v jeho nitru. Nedalo se nevnímat to pomalé, ale přeci strašně groovy vlnění. Pohupovala se i moje Martina, člověk, kterého rozproudí spíš Macháček z Mig 21, takže to fungovalo opravdu na všechny přítomné. Set se pomalu vyvýjel a možná i bpm se nenápadně zvedlo na necelých 130 bpm. Celé vystoupení bylo komplet live! Peter Kuschnereit nepostál na místě a sem tam zefektoval i Hilairův magický hlas. Hi-haty, které občas prořízly atmosféru, co chvíli zase umlkly a čekaly na svou chvíli. Po hodince příjemného koncertu se účinkující dočkali zaslouženého potlesku. První část večera tedy byla na jedičku!
Je Monolake mono? Ne, Monolake je surround!
Po dvacetiminutové pauze se na pódiu objevila lebka Roberta Henkeho aka Monolake a afro Tarika Barriho, tvůrce videoprojekcí. Záměrně jsem nenapsal, že Tarik Barri Roberta Henkeho doprovází, protože jejich vystoupení bylo naprosto synchronní a působilo jako homogení celek. Do prostoru padla tma. Rozsvítila se jen čtyři veliká projekční plátna na bocích místnosti a z reproduktorů jakoby se začaly sypat hřebíky, špony a hromady podobných kovových součástí. Vskutku originální a působivé intro. Na zem dopadly první beaty a bylo jasné, že tohle bude hustá jízda, že slabší povahy tenhle soundsystém bez milosti semele a vyflusne jak papír od svačiny. Rytmika začala okamžitě tepat někde okolo 136 bpm a podívaná mohla začít. Vybral jsem si jedno z nejlepších míst, jen pár metrů od wooferu, aby si užil i můj žaludek a nejen sluch. Z kteréhokoliv místa v sále se dala pohodlně sledovat projekční plátna. Všechny beaty a zvuky nezadržitelně procházely mým tělem, ale nebylo to nepříjemné. Právě naopak. Nutilo to člověka dělat jinak nepředstavitelné pohyby a obličeje. Možná to zní komicky, ale hudba a zvuk tady člověka naprosto vtáhli do děje. Nebylo žádné VIP a podobné hlouposti. Ten, kdo by měl VIP pásku, by jí musel dostat za trest, protože kdo si chtěl užít muziku, musel být někde mezi jednotlivými prvky soundsystému, tedy na parketu.
Dost naivně jsem očekával nějakou známou, nebo dokonce oblíbenou skladbu. Nepoznal jsem vůbec nic, ani útržek! Všechno bylo dílem improvizace a naprosto nových kompozic nebo jejich dílčích součástí. Svou podstatnou roli v téhle otázce hraje Monolakeho mašinka Monodeck II, což je pomyslná kuchyně, kde Henke všechna ďábelská sousta vytváří. Vystoupení nabralo hodně energický náboj a chvílemi to byla pěkně ostrá směs industriální elektroniky. Naprosto převládal zlomený rytmus a breaky. Rovná a přímočará skladba zazněla snad jen jedna. Rytmické ataky střídaly uvolněnější pasáže a sonické experimenty. Ke slyšení byly zvuky, které jsem dříve prostě nikdy neslyšel a to bylo šíleně vzrušující. Hodina koncertu Monolake utekla jako voda. Publikum si vytleskalo dva seriózní přidavky a poděkovalo řádnými ovacemi. Prostor sálu zalilo světlo. Bylo 00:15 h.
Zpátky do pohádky? Ne zpátky do reality
Čekala nás docela dlouhá cesta zpátky do Jablonce, takže jsme s odjezdem neotáleli. Do auta jsem nasedal plný dojmů a nevšedních zážitků. To všechno za 10 eur vstupného a dvacet litrů benzínu. Po cestě se mi honila hlavou hromada otázek. Třeba proč není něco takového možné u nás ? Existuje někdo, kdo by podobný hudební večírek v České republice uspořádal? Proč by to měl dělat a pro koho? Jen pomyšlení na případné odpovědi mi nahání hrůzu, kde to vlastně žiju. Nadruhou stranu to do Německa mám coby kamenem dohodil. Stačí sledovat, co se v klubech děje a pak už jen trochu té vůle odlepit zadek od židle a vyrazit! Věřte, že se to vyplatí a ty zážitky mají mnohem větší hodnotu než pár stovek. Už teď vím, že za muzikou do Německa zas brzy znovu pojedu!
Celý fotoreport od Dahovky naleznete zde.