Report z festivalu Spectaculare 2018 od ahZ

Den, kdy zmíněná situace proběhla, si vybavuji velmi jasně. Seděli jsme v předposlední řadě kinosálu Bio Oko, v nastalé temnotě se ozývalo jen vrzání sedaček a zpomalující se dech těch, co doběhli krapánek později. Neuplynulo ani pět minut druhého filmu islandských Sigur Rós s názvem "Takk" a já to prostě nevydržel... Tehdy šlo o první ročník festivalu Spectaculare a nikdy na to nezapomenu. Proto jsem se na letošní pražský "highlight" zimně-jarních měsíců tolik těšil. Jedinečnost této přehlídky je zřejmá jak z letáků, umně zhotovených studiem Biceps Digital, zejména pak pokud absolvujete bohatý program osobně.

My jsme začali koncertem Maxe Coopera v Roxy, kam si britský analytický biolog přivezl novou audiovizuální show. Ta rozsvítila nejen přední stěnu klubu, ale i obě boční. Takže bylo i na začátku koncertu o půlnoci dobře poznat, že jsme na klobása párty a jak známo: "tough guys don´t dance", moc rukou během Maxovy dvouhodinovky ve vzduchu vidět nebylo. Možná byl každý konsternovaný z obrázků, které Max z druhého noťasu ovládal. Stejně jako my. Dal nám nahlédnout do struktur mikrosvěta, kterému se věnuje v pracovním čase, a byla to podívaná věru nadpozemská. Síťové koule, magnetické siločáry, spirály, geometrické obrazce ve dvou i třech rozměrech, místy ukrutně rychlý střih s podprahovými záběry, digitálně zhmotněné fraktály, variace na možné vyplnění prostoru plátna, průlet prachovými částicemi, či jen tak "slowmo" poletování sněhu. Příběh stvoření světa podkreslený taneční hudbou postavenou na generických basových linkách, přelévání zvuku zleva doprava a naopak.

Do toho jsme diskutovali s Ridem o funkčních frekvencích ve velkých sálech a zvukových možnostech a nutnostech klubů, během čehož se ve vizuálu zhmotnila zeměkoule a z anorganiky se stala organika. Buňky, geometrie, botanicula, měňavky, vývoj savců, ryb a ptáků, kvadratura kruhu. Hudba se podle toho měnila. Čuměli jsme jak péra z gauče. Poslední půlhodinkou nás na obraze provedl sám člověk, jeho biomechanika jak vnitřní, tak interspolečenská, nechalo to člověka zamyslet se nad bytím. Piktogramické zobrazení lékařských procesů, EKG, ekvalizér, rasismus, peněžní systém, stroje, láska. Jak podotkl Kryštof Koenigsmark, bavilo to jak inteligenci, tak masy. Takže lepší jak hoříci Vin Diesel a jeho káry na "citylightu" viděném z tramvaje po cestě na koncert. Show na mě působila jako kompletně samonosná, obraz a zvuk, jedno by bez druhého neobstálo. Možná by spíš obstál samostatný obraz a vizuály, ale zvukový záznam bych si znovu bez obrazu doma nejspíš nepustil. Maxi, tvůj život analytického biologa je úžasný, hudba samotná zas až tolik ne, každopádně ve spojení to v klubu funguje spektakulárně!

Živě si pamatuju vůči sobě rozjeté beaty dvou bicích automatů a následnou kakofonii zvuků během vystoupení dvojky Baths na festivalu Dimensions 2014. Následné rozpaky obou členů bandu, jak o sobě hrdě kluci mluví, byly milé. Pohledy a očekávání, kdo to napraví. Někdy to prostě nevyjde... To se naštěstí nedalo říct o jejich "lajvku" během festivalu Spectaculare ve Studiu Hrdinů. Jistý projev, future zvuky, nečekané zvraty a "from opera to linkin´ park vocals" projev. Pro mnohé ze známých už to sice bylo moc "gej", nicméně nalepené publikum i aplaus si hoši vysloužili. Moc se mi líbilo umístění ve Studiu Hrdinů, kde je sál jako v letňáku, akorát že jste v podzemí. Nicméně pořád si můžete sednout na schody, které se od podia postupně zvyšují a stále vidíte, co se dole děje (momentálně probíhá "crowdfundingová" kampaň na opravu vnitřních prostor Studia Hrdinů). Což je při formátu festivalu, jakým Spectaculare je, na místě! Mezi vystoupeními byly zhruba čtvrthodinové přestavovací pauzy, které všelijakými break beaty vpravo od pódia vyplňovali Seed DJs, nahoře na chodníku pak posluchači kuřivem, zimomřivým třesem a halasným lomozem, řada lidí pak loučením a přesunem jinam.

Otázkou je, zda-li by zůstali, kdyby pauzy nebyly. Náš "all time fav" Joe Synkro začínal až bezmála ve čtyři ráno, k tomu připočtěme drobná organická zpoždění a hnedle bylo ve Studiu Hrdinů o polovičku lidí míň. Navic před ním hrající umělec moc nerespektoval, kdo hraje po něm, a ačkoliv vyprodukoval řadu milých skladeb, sypal do nás přeřvaný a ne úplně zábavný proggy house. Na Synkra zůstala pouze skalní zhruba třicítka. Ta byla odměněna opět výtečným setem balancujícím na pomezí stylů ambient, soft synthwave a synkronomic. Je třeba také zdůraznit, že totéž odpoledne měl Joe producentský workshop nazvaný "creative process", kde nastínil svůj přístup k tvorbě a prozradil pár vychytávek. Dle svých slov ho dělal vůbec poprvé ve své kariéře a Praha se tak může cítit o něco nafoukaněji...

Třetím zážitkem, na který jsme se těšili, měl být večírek v klubu MonoFono ve čtvrtek 22. března s americkým jednočlenným projektem Nosaj Thing. Ten je ve světě věru oblíbený, americký trh je veliký, počty zhlédnutí songů na internetu tomu tudíž odpovídají. Jeho zvuk je pro ty, co neznají, něco mezi měkkou a nadýchanou "tuckou", a deep dubstepem či trapem, a tak vypadalo i pražské vystoupení. Začněme ale pěkně popořádku... Čtvrteční večer odpálilo duo Two Pixels Above producentů Touchwood aka Dleeb a Subject Lost. A potvrdili svoji neohroženost na nejvyšších příčkách české halfstepové/autonomic produkce. Opravdu u nás neexistuje v tuto chvíli podobný projekt a mám nelíčenou radost, že to klucka dali dohromady. Především proto, že "Tačva" produkuje kvalitu už od počátku devadesátek a prostě jsem lidsky rád, že jeho hudba byla konečně slyšet naživo na velkém festivalu. Samozřejmě nemůžu nezmínit Subject Losta, který má s pódii a "lajvkem" nemalé zkušenosti ve svých sólových, famózních vystoupeních. A na pódiu to bylo vidět. "Ne" zaprvé: Peťa nefetuje, jeho ta hudba prostě tak moc baví, proto je v takovém rozkyvu. "Ne" zadruhé: Touchwood se nenudí, on je prostě takový "flegmouš". Zpod pódia oba působí jako oheň a voda, černá a bílá, pohyb a klid. A mě to obrovsky bavilo, a dle ostatních jsem nebyl sám. Beaty se pomalu houpaly, nálada postupně gradovala. Zpočátku jsem si přišel jako v Blade Runnerovi, pak se rytmika stávala složitější, až vše končilo D´n´B peckou, co by klidně mohla vyjít u Metalheadz, jak glosoval Ghonzales po mé pravici. Ostatní posluchači mezi sebou živě komunikovali, což se dalo pochopit, protože zvuk klubu MonoFono není nikterak hlasitý. Všimli jsme si subbasů umístěných za středovejškáčema u stropu, podivné uspořádání u klubu, který je v činžáku v úrovni ulice, ale snad stavitelé věděli proč.

Nízká hlasitost se pak projevovala zejména u koncertu Nosaj Thing, kdy se prostor téměř zcela zaplnil a my, stojící v "backendu", dišputovali nad tím, že doma to hraje hlasitějš. "Prej se bojej," hlásil na adresu zvukaře klubu pořadatel Joska. Efektní multibarevný laser svítil dostatečně vysoko nad hlavy a spolu se sesynchronizovaným "strobáčem" prořezával celou hloubku temného prostoru, což působilo zvláštním, minimalisticko monumentálním dojmem a u mně tak odvádělo pozornost od nízké úrovně hlasitosti. Ohromné mraky mlhy pak probouzely velmi starou vzpomínku na bývalého majitele olomouckého klubu Metro, Milana Jiráska, jenž během závěrečných minut brněnského vystoupení LTJ Bukema někdy v roce 2003 během toho, co ho kámoši táhli zcela namol z klubu řval: "to je podvod tohle! Von hrál z cédéček. To je podvoood!" Ani zde v MonoFono nebylo na headlinera večera vidět. Lehké rozpaky byly vyváženy přítomností mnoha známých a kamarádů, což ve spojení s útulným interiérem klubu a vůlí obléct si tepláky a bačkůrky utvářelo uvěřitelný dojem mejdanu v obýváku. Nicméně hudba byla příjemná, ve vlnách se střidaly taneční kousky s těmi "půlbýtovými", pan "Nasaj věc" zahrál průřez svou tvorbou a inspiroval tak dvojičky zaseknuvší se na kus řeči na minizáchodcích. Na konci moc pěkně poděkoval a nebyla ještě ani půlnoc a šli jsme domů. Co ovšem příjemné nebylo, to byla obsluha baru - na tři sta lidí, já řku, tři barmani a jeden až dva šatnáři způsobili nejednomu z nás těžší chvilky a závěrečná fronta na oděvy měla charakter fronty na banány za minulého režimu. Nás naštěstí zachránili kamarádi v předních pozicích, čímž se také omlouvám všem, jež jsme takhle na hulváta předběhli a znova děkuji zachráncům. Každopádně bylo znát, že prostor je nový, procesy zde ještě nejsou vyťukané k dokonalosti a na určité druhy akcí si bude muset panstvo za barem ještě zvykat...

V den koncertu Nilse Frahma kolem třetí odpoledne Prahu zasáhla mega vichřice následovaná krátkou průtrží mračen. Noviny hlásily, že to bylo z vedra. Teď, pár dnů po koncertu, kdy tyto řádky vznikly, je jisté, že šlo o znamení. Znamení, že se od západu přihnal klavírní virtuóz Nils Frahm a večer to v Lucerně zabije! Jeho poslední koncert v Akráči, kde se končí striktně v deset, skončil epicky. Lidi si vynutili přídavek, takže Nils hrál i po dvaadvacáté potichu dál, ale s podmínkou, že až dohraje, nikdo nebude tleskat ani výskat. Nils tedy dohrál, uklonil se a k odchodu ho nadšení posluchači doprovodili všeobecným tichým máváním. Jinou historku o přídavcích na svých koncertech Nils odvyprávěl v Lucerně v rámci závěrečného koncertu festivalu Spectaculare a ukázal se jako ten nejlepší klavírní standup komik. Mezi hudebními kompozicemi z rukávu vysypal s teplákovou pohodou a klidem zhruba tři sérky. Po první skladbě nás pozdravil a vyzval partičku stojící vzadu, aby si klidně sedla na zem přímo pod pódium, čímž rozehnal napětí, že jsme v Lucerně a je třeba se chovat podle jakýchsi regulí. Na téma přídavků uklidňoval, že jako poslední dává vždycky ten, kterej je nejoblíbenější na "jůtubu a spotyfaj", aby si lidi řekli: "jooo, ať hraje ještě víc", a po potlesku, že se nemusíme  bát, že stejně vždycky přijde zpátky a zahraje další dvě. Všichni jsme mu zobali z ruky a smáli se jak na Dobešce.



Stejně, jako když s pomocí hraní tónů zvláštního bílého synťáku, co zněl jak Panova flétna, popisoval charakterové druhy týpků: "tenhle je hezkej, ale po chvilce tě začne nudit, to tenhle je zas trochu divnej. Když ho ale necháš trochu rozehrát a dáš mu prostor, je to hned jiný. Co teprve ale, když je spojíš dohromady?" Zábava veliká. A to je zatím řeč jen o jeho mluveném projevu. Hudba, kvůli které jsme hlavně přišli, a kterou Nils pouštěl do lidí, byla ještě ultimativnější. Čistá láska. Koncerty vydělávají a bylo to vidět. Nils pořídil hromadu staronových synťáků, všech klávesových hračiček jsme napočítali asi deset, stará pianina a harmonia, která v dnešní době zní až mimozemsky, několik Rolandů, dokonce staré varhany, které byly ukryty za pódiem a také dětské piánko, za které prý dal padesát babek někde v Dánsku a má ho moc rád. Na většině z nich měl pozapojované kytarové efekty opět v olbřímím množství. Plus veliké otevřené křídlo. Vše bylo uspořádáno do dvou boxíků, mezi kterými se mistr ladně pohyboval, jak uznal za vhodné. Co bylo oproti ostatním spektakulárním koncertům patrné na první pohled, bylo absolutní využití všeho, co měl k dispozici. Žádné ulehčení cesty k výsledku prostřednictvím rozevřeného jablka a automatických rytmických podkladů. Z balkónu přímo nad pódiem necelé čtyři metry od mistra jsme najednou viděli, jak vytváří své aranže, rukama švihal přesně k jednotlivým knobům, klávesám či faderům. Nilse to nesmírně bavilo a během svých kompozicí se stával hudbou, jež hraje, on skutečně a bytostně byl tím zvukem, tančil, pohupoval se, přivíral oči, zvedal hlavu, hudba jeho tělem procházela jako husí kůže tím naším. Letmo jsem juknul po Aničce, se kterou jsme byli na balkóně a viděl slzy.



Potlesky mezi zhruba šesti, sedmi skladbami, které Nils během dvou hodin zahrál, nebraly konce a bylo z nich cítit opravdové nadšení. Bylo zvláštní, že Jaga Jazzist, na něž jsem si vzpomněl, poněvadž to byla moje poslední návštěva Lucerny před pěti lety, a kteří zde hráli s Prague Philharmonic Orchestra, tudíž jich bylo na pódiu kolem dvaceti, možná i víc, mě tehdy nestrhli tak jako Nils sám samotinký nyní. A to je ze srdce miluju a na jejich koncertech pouštím slzu pravidelně. Nils předával emoce jinak, komorněji, a nejlepší na tom bylo, že prostě i tu velkou Lucernu s přehledem utáhnul. Hlavně je to mistr dynamiky, nikam nespěchá... Když už si říkáte, že ta čtvrtá věta jeho kompozice skladbu ukončí, přidá další. A další. A pak to zaloopuje, zvolna přejde do druhého boxíku a teprv to rozjede. Na samostatnou kapitolu by vydal popis poslední skladby, během níž zcela využil otevřené klavírní křídlo na pravé straně pódia. Poměrně jednoduchou klavírní etudu vyhrotil dynamikou úderů do kláves k extázi a na závěr pozdvihl na jinou úroveň bubnováním do výztuh klavíru pomocí štětek na záchod, pokud jsem dobře viděl. Pro mně je Nils nový Vangelis. Nemá smysl tady popisovat víc detailů, tohle musíte zažít a doporučuju z balkónu, i když nás už bolely nohy od věčného přešlapování z levé na pravou, stálo to za to! Tímto děkuji Joskovi Sedloňovi a celému týmu, co na Spectaculare makal, za možnost být u toho. Nils Frahm na závěr to prostě totálně zabil a já už se nemůžu dočkat ročníku dalšího!

ahZ

foto: Alžběta Kopecká, Jan Rozsypal, Derek Helsey