Ultima

Tuším, že je zbytečné představovat Roxy a proto jen krátce ke kultovnímu dějišti. Bývalé divadlo v centru Prahy je už po několik let nedílnou součástí domácí klubové scény a zcela zásadně v počátcích pomáhalo dotvářet kulturu co se nejen taneční hudby týče, tedy potažmo včetně divadla či koncertů avantgardních - alternativních kapel. Ještě je třeba zmínit funkční šatnu, toalety jsou plynule k užití jen do určitého počtu účastníků, bary jsou tři a parket je dostatečně rozlehlý, aby se na něm vytvořila ta správná atmosféra při tanci několika stovek těl. Kapacita klubu je něco kolem tisíce návštěvníků. Tak to bychom měli a teď k dění páteční noci s dlouho očekávaným datem 26. března Léta páně 2004.

V Roxy se dodnes vystřídalo množství - víceméně jen pár dílů trvajících - techno seriálů. Od starého Bypassu, přes česko-slovenský Reset2Connect až po nejzdařilejší, přesto lidmi spíše ignorovanou sérii Mega Club Techno, která měla i vlastní trika a především hodnotný seznam vystupujících. V prosinci se konalo první klání noci zvané Ultima za účasti excelentního Umeka a na díl druhý byl pozván Rush. Od managementu klubu bezesporu dobrý tah, protože poptávka po tomhle řízném afroameričanovi je od léta neutuchající a tuším správně, že je ještě nějaký čas bude.. 

V devět večer je venku, překvapivě rychle vstupující, houf lidí. A zatímco si nervózní opozdilci kupují teprve lístky, tak to já již poklidně klesám nížeji k šatnám. První baví dosud poloprázdný sál domácí Pavel Krejdl a byť se mi zdá, že se načas vytratil z popředí, tak mě nyní přesvědčuje o svých přednostech. Vytahuje desky s citem k přec jen brzkému party času, ale přec jen tak pohybově chytlavé, že se po jedenácté vlní v rytmu již většina v zpola zaplněném klubu. Krejdl patří k těm zasloužilejším hráčům a tudíž není divu, když sálem zní jeden z postarších techno vinylů (příkladně Bells od Millse a mnohé další sentimentální placky).

Nika 77 je taktéž jedna z těch zasloužilejších. Když nastupuje po půlnoci k pódiové technice, panuje v Roxy nálada veskrze bujará a tahle šarmantní žena bez ostychu přidává na ráznosti hudby. Její set bych vyzdvihl o stupínek výše, než-li hraní jejího předcházejícího kolegy, tedy snad objektivně tak soudím dle slastí ve mně vzbuzených, veselí početného zástupu okolo sebe a technického umu, kterým se během vystoupení prezentovala. Zručný remix halucinogenně kytarových a pějících The Doors nám na parties takřka zlidověl, přesto jsem stále neskonale šťasten, když slyším ten nájezd akordů a mohu odvážně výt do éteru (tím mám na mysli barvitěji naznačené ucho někoho známého) "this is the end" ;o) Jinak nám ovšem Nika pouští spíše údernější odnož techno hudby a bez další chvály pro slečnu, mohu směle říci, že parket je připraven na jméno, které si i bez mediálního humbuku vytvořilo v Čechách až legendární pověst..

Major Rush

Jsem neskonale pobaven zmatkem jaký Rushovo jméno vyvolává vpředu na parketu, kde se pohybuji (a pohupuji) před očekávanou druhou hodinou ranní. Nejprve do mě nabourala roztomilá dívčina a po opětovaném úsměvu na mě vychrlila kolik, že přesně minut zbývá do oné hodiny. Poté slyším rozhovor dvou tanečníků za mnou, kteří se přou o to zda-li je Rush Ed Rush, pustí nám jungle nebo techno a barva jeho pleti je jaká? Vše kompetentně vysvětlím s odkazem k jeho bouřlivému hraní na Summer Of Love a cítím sílící se těšení na jeho aktuální vystoupení a vlastně jsem taky zvědavý s jakým repertoárem se dnes předvede…

Opravdu neznám nikoho s takovým charismatem jakým tenhle afroameričan nesporně oplývá. Už jen podívaná s jakou nastupuje na pódium, kdy předvede hereckou etudu se schováváním za pult, poté jakože se stydí a pak nekompromisně položí první disk na talíř a…už to duní. Pěkně zostra Rush počíná své druhé vystoupení u nás a neméně pozadu zůstává odezva ze zcela zaplněné výhně, která dříve byla útulný parket. Stovky kmitajících rukou nad hlavami, jásot a vášnivě skákající dav, tak bych charakterizoval dění během jeho hraní. Styl s jakým nám servíruje svůj set bych zase popsal jako (bohužel spíše ne-) pestrou směs osvědčených desek okořeněnou vytáhlým pitchem k urychlení rytmu. A tak sálem zběsile duní hutný beat a smršť hi-hatů, které s každým dalším mixem zahušťují výsledný zvuk a vytváří tak efekt neustálého nájezdu a zkrátka Rush hraje velice zábavně. A to tvrdím i přesto, že mi známý (věnuje se už léta amatérskému kočírování desek) neustále předhazuje, že pán mixuje nudně a že nechápe jak to ty lidi mohou poslouchat. Ach, jak smělé tvrzení, když vidím, že se bavím nejen já, ale i celý klub.. A když si během jednoho z četných nájezdů hlomozícího cinkání bere Rush do ruky mikrofon, zatímco druhou rukou koriguje tóniny na mix-pultu, jásá opravdu každý, protože tohle je ta pomyslná "třešnička na dortu". Na rozdíl od letního vystoupení si tentokrát zapěje na několik dlouhých minut a je to originální zpestření po té dech beroucí smršti beatů. Jako producent vydává většinu desek se svým hluboko zvučným vokálem a tak je jeho živé hraní zároveň i jakýmsi semi-live vystoupením. Jsem opětovně nadšen jeho umem a odkazuji ty, jež Rushe doposud nezaslechli k neoddalování účastni na party kde bude - třeba už na kvapem se blížící jedné vyhlášené brněnské s výstižným podtitulem Do you like a Bass? Apokalypsa se chystá na 25.6.!

Dalo je jeden z mých srdcových hráčů na poli techno hudby, ale i tak se zármutkem píši, že jsem neslyšel celé jeho hraní pro aktivity jiné než poslechové. Přesto si dovolím, pro pár slyšených částí jeho setu, tvrdit, že se předvedl v plném umu a natřásal s tančícími, tak jak to umí jen on. Tedy prezentoval se s osobitým výběrem desek, které jsou temné až zlověstné a utvářejí tak v dějišti atmosféru ryze pekelnou. Sem tam nepravidelná rytmika a do toho pomalu se zesilující tvrdé perkuse (ty se v psychotropním loopu stále opakují a vtahují Vás dál a dál do "pohádky" Dalem plynule "vyprávěné), tím bych zestručnil popis jeho "práce". A slibuji si, že příště se jeho hraní budu o poznání více věnovat. Tedy tančit či alespoň pohupovat trupem do taktu..

Když sedím k ránu na horním patře s balkónovým výhledem na parketové dění, slyším těch pár desítek neúnavných jak píská a křičí o poznání více a hlasitěji. Kdybych byl pesimista, asi bych se býval domníval, že se jedná o konec a zbrkle bych se rozutekl do šatny, ale to naštěstí nejsem a tak se raději zvedám k detailnějšímu vidění. A spatřuji v dálce na pódiu velkou a tmavou siluetu, která nekompromisně pozvedává všechny zbylé ze svých sedících ulit do spontánního veselí. Již ne tak morbidně úderně si Rush pohrává s gramofony a i když mi nohy po pár minutách těžknou, vydržím s kýváním hlavy až do úplného konce. Ten nastává něco po půl sedmé a to když dozní poslední vinyl, na který sice houf stále se vlnících nesmířlivě reaguje potleskem a jásotem, ale i tak je každému jasné, že se musí domů..

Rozpačitě působí chování několika mladistvějších návštěvnic Roxy, kteréž svým žadoněním o podpis a fotografii od samotného Rushe působily poněkud nepatřičně a předně nevhodně. Tedy jsem si vědom charismatu a nejspíš i šarmu pohledného černocha za gramofony, ale abych se mu kvůli tomu věšel na tělo a výskal na způsob, vítání dříve v těchto kruzích oblíbených, Lunetic, tak to zase nečiním. Ovšem i přes tyto šílené dívky si Rush zachoval dekorum a s úsměvem jim opětoval jejich žadonění, za což si u mě získal respekt větší než-li míval a který by můj jeden známý zakončil výstižným: "Je to týpek" ;o)

Oproti předchozímu odstavci mi daleko větší radost udělal prostý fakt, že poměrně početná menšina tančících byla z ciziny a tak nebylo příliš těžké zaslechnout příkladně rozhovor dvou Němek či skupiny anglicky hovořících pardálů (narážím neslušně na starší věk pánů). A tuším, že stejně tak jako já i oni odcházeli k ránu s uspokojením z velmi příjemně strávené noci. Ještě bych rád pochválil překvapivě milé barman(k)y z klubu. Ti naneštěstí nemohou za nepříznivé ceny barové nabídky a tak se mi setkání s nimi poštěstilo méněkrát než bych si k přál.

Bylo to bouřlivé, povedené a veskrze příjemné...